Syndrom vyhoření ohrožuje stále více lidí. Jak se mu bránit?

Syndrom vyhoření (SV) se může projevit u psychicky naprosto zdravých lidí a nijak nesouvisí s psychickou patologií. Obvykle bývá doprovázen negativními emocionálními příznaky, jako je pokles nálady, podrážděnost nebo vyčerpání, objevují se změny v chování, ztráta motivace k výkonu pracovní činnosti a pocity neschopnosti. „Nejnáchylnější k vyhoření jsou lidé, pro něž je stěžejním pracovním nástrojem mezilidská komunikace. Riziko vzniku SV se ještě zvyšuje v profesích, kde se jedinec setkává s problémy druhých a snaží se je emočně podpořit. Velká emoční angažovanost v kombinaci s nerealistickými nároky na vlastní osobu a své výkony a nepodporujícím pracovním prostředím může snadno vést k syndromu vyhoření,“ vysvětlila klinická psycholožka a psychoterapeutka Mgr. Kateřina Weigertová. Mezi profese, u nichž hrozí zvýšené riziko SV, patří hlavně sociální pracovníci, zdravotníci či učitelé, pro jejichž práci je klíčová komunikace a vztah s klientem, pacientem či studentem. „Jsou to zároveň profese, které si lidé vybírají jako své životní poslání a vstupují do práce s velkými ideály. Na syndrom vyhoření lze nahlížet jako na stav, kdy vlivem různých vnějších i vnitřních podmínek dojde ke ztrátě ideálů a tím i ke ztrátě vůle a motivace k práci,“ popsala. SV však může postihnout kohokoliv v jakékoliv profesi. Záleží hlavně na celkovém životním stylu, míře stresu, úrovni pracovních podmínek a prostředí, ale také na osobnostním nastavení každého jedince.

‍

Příznaky je nutné řešit
‍Syndrom vyhoření se projevuje jako plíživé psychické vyčerpání způsobené dlouhodobým působením stresujících podnětů. „Důsledky se dostavují postupně. Počáteční nadšení pro práci, uspokojení z úspěchů a nadšení ze seberealizace se vytrácí. Často dochází ke střetu s realitou, která bývá zcela odlišná od představ, se kterými daný člověk do práce nastoupil. Profesionální chování se začíná měnit, vytrácí se zájem o klienta či pacienta. Objevuje se podrážděnost, skleslost, ztráta sebedůvěry a pocity vnitřní prázdnoty,“ nastínila průběh psycholožka. Pokud se tyto příznaky začnou projevovat, měl by daný člověk zvážit návštěvu u odborníka. Když se syndrom vyhoření neřeší, může vést až ke vzniku depresí, úzkostných poruch či poruch spánku, užívání různých návykových látek i rozvoji dalších obtíží, jako jsou bolesti hlavy, vysoký krevní tlak, obtíže spojené s trávením a chronická únava. „Je důležité vědět, že jde o vážný stav. Na začátku je nutné si připustit, že něco není v pořádku. Může být velmi těžké si přiznat, že člověk situaci v práci už nezvládá a převzít zodpovědnost za změny, které s léčbou SV souvisí. Terapie spočívá v zařazení aktivit, které působí jako prevence. Důležité je si odpočinout, naučit se relaxovat a uvolnit napětí, které při práci vzniká,“ sdělila. Někdy je zapotřebí udělat profesní nebo pracovní změnu. Velmi důležitá je při léčbě podpora okolí ze strany rodiny, přátel a spolupracovníků.

Možnosti prevence vyhoření
‍Stejně jako u většiny chorob je jednodušší se zaměřit na prevenci než na léčbu. „V praxi to znamená předcházet dlouhodobému vyčerpání, žít zdravým životním stylem a mít dostatek času na vlastní aktivity, zájmy, rodinu a přátele,“ konstatovala Mgr. Weigertová. Prevenci podle ní lze rozdělit na dvě oblasti. Zaměstnavatelé mohou zlepšovat podmínky, v nichž lidé pracují. Podmínky na pracovišti jsou totiž jedním z nejvýznamnějších rizikových faktorů a příčin vzniku SV. „Lidé, kteří syndromem vyhoření trpí, pracují často pod velkým stresem a v pracovním prostředí, v němž nejsou brány ohledy na jejich potřeby, kde chybí supervize a kde nelze otevřeně mluvit o problémech, na které při své práci narážejí. To všechno může zaměstnavatel upravovat a zmírnit tak stres pocházející z pracovního prostředí,“ poradila. Ze strany pracovníka je důležité dbát na kvalitní odpočinek, pěstovat i jiné než pracovní zájmy a najít si čas na vztahy, které jsou pro něj uspokojující. Zároveň je vhodné se naučit, jak si hlídat vlastní hranice a naučit se říkat ne v situacích, které ho nadměrně zatěžují.

Syndrom skrytý v jiné diagnóze
‍Přesné statistiky o výskytu SV v české populaci nejsou k dispozici. Čísla se různí proto, že do obrazu syndromu vyhoření patří příznaky jako deprese či úzkostná onemocnění. Pacienti, kteří trpí SV, tak nezřídka dostávají jinou diagnózu. „Na syndrom vyhoření je u nás pohlíženo jako na psychosociální poruchu, jež má vliv na tělesné příznaky a je provázena rozmanitými tělesnými obtížemi různé intenzity. Mezinárodní klasifikace nemocí uvádí SV pouze jako doplňkovou diagnózu. I přes narůstající povědomí o jeho nebezpečnosti není u nás zatím uznáván jako nemoc z povolání,“ upozornila psycholožka Health+. Je tomu tak i proto, že průběh a projevy syndromu vyhoření se u jednotlivých osob liší v závislosti na působících stresorech i osobnostním nastavení nemocného. V praxi je pak SV často nahrazen diagnózou poruchy přizpůsobení nebo poruchy nálady. Obecně však platí, že pokud se u člověka začnou projevovat nějaké neobvyklé psychické projevy a příznaky, měl by určitě využít konzultaci s odborníkem, protože včasná pomoc může zabránit rozvoji mnohem nepříjemnějších následků v oblasti psychického i fyzického zdraví.